Stěhování..

2. září 2009 v 16:28 | Triany
Stěhuji se na tento blog triany.blog.cz a moje sbénka beru sebou!
 

1.veteřina smrti

18. srpna 2009 v 12:06 | Triany |  Tajemno
Člověk je podivuhodný výtvor přírody. Není v jeho silách pochopit, co je tělo, a ještě méně, co je duch, a nejméně, jak je duch spojen s tělem; to je vrchol těžkostí - a přece právě v tom je jeho podstata." Pascal
Tak předně se podívejme na náš vztah k umírání. Umírání nezvládáme, bojíme se ho. Vidíme-li někoho umírat, panikaříme, voláme sanitky, které umírajícího vozí sem a tam a doslova z něj "vytřásají" duši. Co by však umírající nejvíce potřeboval, by byl duchovní. Nemáme na mysli člověka, který vykonává takové povolání. Ale někoho blízkého, komu je smrt důvěrně známa a neztratí hned hlavu. Kolikrát se však ani blízcí po smrti nejdou podívat na jeho tělo, spokojí se prostě se zprávou "pánů v bílém plášti". Nejdou mu prokázat poslední úctu tím, že se na něho podívají jako na mrtvého, aby si tak živě uchovali na něho vzpomínku. To nejhorší, co je možno umírajícímu člověku udělat, je bránit mu zemřít, například jej trápit elektrošoky s úmyslem ještě jednou povzbudit jeho srdce. Proč ten dobrý člověk nesmí zemřít? Aby jeho příbuzní přemohli svůj vlastní strach ze smrti? V každém případě by však asi smrti měl předcházet zápas, to poslední velké vypořádání se mezi životem a smrtí. Přejede-li vás auto, nebo chytnete kulku, žádný takový zápas není. Prostě jste neměli čas se na smrt připravit. V knize "Dreisig Jahre unter den Toten" píše psychiatr Carl Wickland o médiích, ze kterých mluvili zemřelí, kteří si stěžovali na svou nedůstojnou smrt. Umírající mají často nečekanou potřebu hovořit a bavit se, mějme toto na paměti! Tito lidé najednou prožívají zcela nové dojmy z astrální roviny, dojmy, které jsou stále ještě srovnávány s naším reálným světem.
Zkusme se v této souvislosti na chvíli zastavit u smrti vlastním přičiněním - sebevraždy. Neustále stoupá počet těch, kteří se rozhodnou pro dobrovolný odchod ze života. Je to jen a jen výsledek našeho rozkolísaného života, lpění na materiálních statcích, vztazích, závislostech. Proč zde věda nezasahuje? Proč stále raději potlačuje další desítky virů, vylepšuje člověka, který tu je maximálně 100 let, ale ubližuje duši, která je věčná? Vědci či lékaři se často chlubí tím, jak se jim daří snižovat úmrtnost, prodlužovat věk. Zkoumá však někdo v této souvislosti zvyšující se počet sebevražd? Je to stále onen kruh, tam uberu, ale naskočí to jinde. Stále nechápeme souvislosti. O tom, že sebevražda je jeden z nejvyšších karmických zločinů , již zřejmě víte. Ale pojďme dál....
Aby bylo možné porozumět procesu smrti, měli bychom vědět, co se děje, když spíme, neboť smrt je spánku velmi podobná. Ve spánku se odpoutává astrální tělo od fyzického, zůstává ovšem spojeno s fyzickým tzv. astrální šňůrou. Během spánku se může astrální tělo vzdálit velmi daleko od fyzického těla, ale spojení pomocí astrální šňůry zůstane vždy zachováno. Mnoho lidí po smrti však ani neví, že již zemřeli. Putují v astrální rovině a snaží se dát o sobě vědět "těm dole". Mluví na ně, lomcují s nimi. Ti však nereagují. Velmi často to zemřelí nemohou pochopit a ani si to uvědomit. Zkuste si ve spánku něco uvědomit. Totiž možná si to uvědomíte, ale to je tak vše, tělo neposlouchá, děj se děje nezávisle na nás. Jede na nás vlak, nemůžeme uhnout, někdo nás zabijí a my se nebráníme, chvilku jsme tím, pak se oním.... Smrt se od spánku liší jen tím, že se po výstupu astrálního těla z fyzického astrální šňůra oddělí, tedy je přerušeno aktuální spojení mezi oběma těly. V procesu umírání vystupuje astrální tělo ve formě šňůry z levé části těla, spirálovitě se stáčí kolem hlavy umírajícího a nakonec, poté, co zcela opustilo tělo, vytváří obraz v podobě oblaku. Z toho "oblaku" se formuje v prvních hodinách po smrti nejprve obličej a potom celé tělo zemřelého. Tělo a výraz obličeje jsou sice na stáří zemřelého nezávislé, odrážejí však ve stylizované formě jeho charakter. Jakmile je nové formování astrálního těla završeno, probudí se zemřelý ve svém astrálním těle a cítí se tak, jako by procitl po dlouhém spánku. Zdá se mu, že se pro něj nic zvláštního nezměnilo, kromě zostřeného vnímání, rozšířené možnosti pohybu a nárůstu jiných schopností.
Zemřelý se nachází ve vysněném světe, vytvořeném pouze z jeho přání a představ, v buddhismu se hovoří o májá, světě iluzí, vzniklém psychickou projekcí zemřelého. Na základě naší materialistické výchovy si těžko většina z nás dokáže představit onen svět, jenž je reálný, ačkoliv je jen "psychický". Žije-li zemřelý se svým psychickým tělem v psychickém světě, je to pro něj absolutní realita. Prožívá vše přesně tak, jak byl zvyklý. Tento psychický svět je světem oscilací. Pouhá myšlenka stačí k tomu, aby získala skutečnou formu - umožňuje zažít zemi hojnosti, má to však zároveň také své stinné stránky. Sice stačí pouhé přání, aby se bohatství a překypující život staly reálnými, ale stačí také i ten nejmenší pocit strachu, aby se také jeho obsah přenesl plně do reality.
Tak se člověk stává v tomto stavu obětí svých vlastních pudů, žádostí, přání i myšlenek. Může vstupovat do kontaktu jen s těmi živými bytostmi, které se nacházejí na stejné vlnové délce. Tak může lakomec navazovat kontakt jen s lakomými, vrah s vrahy atd. (Zde připomeňme tzv. Boží soud - vždyť co je to jiného, když člověku se dostává vrchovatě toho, jaký život žil?) Tím, že člověk prožívá své vlastní vnitřní Já jako vnější svět, pomalu v něm roste pochopení, sebepoznání a přání rozvíjet se výše. Obtěžkaný těmito přáními se pomalu zdánlivě sám přehoupne do výše, podporován těmi bytostmi, které už tohoto vývoje dosáhly. Tyto bytosti s ním ovšem mohou navázat spojení jen tehdy, když on sám v sobě taková přání chová a tím vytváří tuto "vlnovou délku".
V této souvislosti je zajímavé připomenout, že se při tzv. výzkumu hlasů, při kterém mohou být s pomocí technických přístrojů zachyceny hlasy zemřelých na magnetofonovou pásku, objevuje závislost mezi vyzařovanou frekvencí a úrovní hlasů z onoho světa. Jinými slovy: čím vyšší je frekvence nosiče, která je vyzařována, o to náročnější jsou odpovědi zachycené na pásku.
Všeobecně se onen svět člení na mnohé různě hierarchicky uspořádané sféry, většinou v počtu sedmi. Důležité je pouze to, že duchovní vývojový stav a obsah života určuje ty sféry, do kterých se po smrti vstupuje nejdříve. Úkolem mrtvých je potom zráním a pochopením dál se uvnitř této hierarchie vyvíjet. Přeji vám i sobě, abychom vstoupili do takových sfér, do kterých si zasloužíme. Každou vteřinou naše mysl předurčuje náš posmrtný život. Buďme proto pozitivní, buďme láskyplní, buďme dobří......

 


Mysl žije i po smrti

18. srpna 2009 v 12:01 | Triany |  Magie
Mysl žije i po smrti
Existuje život po smrti a existuje lidská duše? Shromáždění vědců na proslulém California Institute of Technology naslouchalo lékařům nemocnice v Southamptonu, kteří přinesli přesvědčivé důkazy, že lidské vědomí pokračuje ve své činnosti i poté, kdy mozek přestal fungovat a pacient je klinicky mrtvý.
Britští lékaři referovali o studii, která vyšla letos ve vědeckém žurnálu Resuscitation. Sledovali soubor 63 pacientů, kteří byli prohlášeni klinicky za mrtvé: jejich srdce se zastavilo, přestali dýchat a mozková aktivita zanikla. Po oživení, kdy se probrali z klinické smrti, s nimi lékaři dělali rozhovory. Část pacientů měla v době, kdy mozek nevykazoval jakékoli funkce, jasné a uspořádané myšlenkové procesy. Rozumně uvažovali a vytvářeli vzpomínky na to, že komunikovali a pohybovali se mimo tělo.
Výsledky výzkumu byly tak slibné, že lékaři založili nadaci zaměřenou na to, aby zkoumala zkušenosti blízké smrti na širším vzorku. Zatím shromáždili shodné prožitky u 3 500 osob. Pacienti sdělovali pocity míru, radosti a harmonie. Pro některé se zrychlil čas, zbystřily se smysly, ztratili vědomí svého těla. Viděli jasné světlo, dostali se do jiného prostoru a hovořili se svými mrtvými příbuznými. Jeden, který se označil za pohana, referoval o setkání s mystickou bytostí.
O podobných stavech při přežití smrti existují zprávy staré i několik staletí. Zkušenosti pacientů, které shromáždil dr. Parnia, se shodovaly s těmi, které popsali před ním už lékařka Elisabeth Kübler-Rossová (O smrti a umírání) a psycholog Raymond Moody (Život po životě). Současná studie však pochází z prostředí velké renomované nemocnice a využila nejnovější technologické postupy.
Skeptici například tvrdili, že tyto prožitky vznikají následkem nedostatečného okysličení mozku při zástavě srdce. Jenže ve skutečnosti měli pacienti s prožitky vědomí po smrti větší přísun kyslíku do mozku! Parnia dodává: "Když má mozek nedostatek kyslíku, upadají lidé do naprostého zmatku, prostě odpadají, a obvykle nemají vůbec žádné vzpomínky. U našich pacientů jde o vážné poškození mozku, ale o dokonalou paměť."
Skeptici také namítali, že vzpomínky pacientů pocházejí z doby, kdy vědomí ztráceli či se jim vracelo, tj. fungovalo. "Právě naopak," oponuje Parnia. "Okamžiky, kdy je mozek momentálně traumatizován záchvatem nebo nárazem auta, tedy bezprostředně před nebo po ztrátě vědomí, si nepamatujeme. Při zástavě srdce je poškození mozku tak závažné, že se srdce zcela zastaví.
Lidé říkají: "Pamatuji si, že jsem viděl auto. Potom si vybavuji až to, jak ležím v nemocnici." Soubor 3 500 osob už něco vypovídá. Nadto při shromažďování zkušeností se smrtí lékaři zjistili, že mnoho lidí o svých zážitcích nikdy nehovořilo. Báli se, aby nevypadali jako blázni.
V souboru je zachycena i zkušenost chlapce, kterému bylo při zástavě srdce po záchvatu dva a půl roku. Rodiče kontaktovali dr. Parniu, když chlapec začal kreslit obrázky, na kterých se dívá seshora na svoje nehybné tělo. "Když umřeš, vidíš jasné světlo," sděloval i chlapec.
Všeobecně se má za to, že ve stavu totálního bezvědomí mozek nemůže produkovat plynulé myšlenkové procesy nebo utvářet trvalé vzpomínky. Jenže tomu, jak mozek - orgán těla, složený z hmotných buněk - vlastně generuje nehmotné myšlenky, stále plně nerozumíme. Dr. Parnia vyvozuje z výsledků výzkumu, že lidské vědomí může pracovat nezávisle na mozku, když používá mozkovou kůru jako mechanismus k manifestaci myšlenek - tak jako televizní přijímač překládá vlny do světla a zvuku.
"Když poškodíte mozek a mysl funguje, napovídá to, že je poškozený pouze aparát. Což znamená, že mysl nemusí být nutně vytvářena mozkem. Další výzkum v tomto směru skutečně může odhalit existenci duše."

Životopis HUdson Leick(Callisto)

14. srpna 2009 v 14:15 | Triany |  Xena Warrior Princess
Heidi Hudson Leick se narodila roku 1969 v Cincinnati, Ohio. S rodiči se přestěhovala do Rochester New York, když šla na střední školu. Po absolvováni střední školy odjela do Francie a snažila se prosadit jako modelka, ovšem moc se jí nedařilo. Vrátila se tedy do USA a studovala na Nazareth Collage herectví.

Poté odjela do New Yorku, kde jeden rok pracovala jako maskérka. Objevila se v pořadu ABC Afterschool Special a v seriálu Law and Order. V TV filmu Hijacked hrála teroristku, a v seriálu Melrose Place hrála psychotickou zlou potížistku (docela dobrá příprava na budoucí roli v XWP). Poté už přišlo její vítězství v konkurzu na roli Callisto v seriálu Xena (později se jí R. J. Stewart svěřil, že když při konkurzu vstoupila do místnosti, tak se jí všichni báli, což bylo pro něho nejlepším argumentem proč ji obsadit).

V roce 1997 dostala ke svému překvapení nabídku na roli v seriálu Touched by an Angel, i když byla známa jako představitelka padouchů. S radostí roli přijala, protože jí to umožnilo ukázat druhou stránku svého já.

Mimo herectví se Hudson také naplno věnuje joze, kdy působí jako cvičitelka jogy v California Yoga Association.

zrdoj:osobnosti.cz

...Děkujů

12. srpna 2009 v 10:22 | Triany
Ahojky všichni,
Omlouvám se že jsem tu dlouho nebyla a děkuji těm SB co na můj blog furt chodili.Jinak mám noý blg o avril a na tom sem byla skoro furt a vadí mi že né na tomhle.Jinak udělala jsem si pořádek v sb a hodně jsem jich vyhodila a pár si jich nechala a jinak udělám si nový lay a začnu sem chodit a budu aktiní :)
Děkujůů všm co jste sem chodili )

Vaše Triany


Callisto(měsíc)

10. srpna 2009 v 15:36 | Triany |  Magie
Callisto je měsíc Jupiteru. Náleží k tzv. galileovským měsícům, neboť jej objevil Galileo Galilei již na počátku 17. století. Jde o třetí největší měsíc ve Sluneční soustavě a s průměrem 4 820 km o objekt velikosti srovnatelné s Merkurem. Měsíc je pojmenovaný podle nymfy Kallistó, kterou si Zeus oblíbil a proto ji žárlivá Héra proměnila na medvědici.
Těleso je tvořeno převážně křemičitany a vodním ledem. Na jeho povrchu ale nejsou žádné stopy po geologické aktivitě, pravděpodobně proto, že jeho kůra je až 150 km široká. Jediné útvary na Callisto jsou tisíce impaktních kráterů a velká proláklina Valhalla, což je taktéž impaktní kráter, který má průměr téměř 3 000 km a nachází se na severní polokouli. Pod ledovou kůrou měsíce se nachází zřejmě relativně tenký (~10 km) oceán slané vody a pod ním již jen nediferenciované či jen částečně diferencované nitro.
Měsíc nemá atmosféru. Teplota na jeho povrchu se pohybuje od -130°C do -190°C.

GoTický Román

7. srpna 2009 v 14:35 | Triany |  Gotika
Gotický román je anglický literární žánr vzniklý v druhé polovině 18. století a objevující se v období romantismu. Jedná se o předchůdce moderního hororu.
Prvním gotickým románem vůbec byl The Castle of Otranto (česky Otrantský zámek) anglického spisovatele Horace Walpolea, vydaný v roce 1764, který se stal hned po svém vydání nesmírně populární a jehož sláva přetrvala až do začátku 19. století. Otrantský zámek je hororový příběh odehrávající se v dobách křižáckých válek, který se stal prototypem pro své následovníky. Masová záliba v četbě hororových románů inspirovaných rytířskými příběhy přispěla k vytvoření komplexního a svébytného uměleckého stylu - romantismu.
Stejně jako Otrantský zámek se řada gotických románů inspirovala ve středověkých legendách a pověstech a často kombinovala rokokovou lehkovážnost a osvícenskou představu o středověku se snahou vyvolat ve čtenáři líčením strašidelného příběhu strach. Typickými atributy gotického románu jsou děs, tajemno, nadpřirozené jevy (duchové, strašidla, kouzla), kletby, šílenství, láska nevinné dívky a udatného rytíře, zřícené kláštery atd. V době svého vzniku byl Otrantský zámek ojedinělým a originálním zjevem mezi sentimentálními romány v dopisech a klasicistní poezií. Díky své popularitě byl však následován dlouhou řadou dalších děl, jejichž literární úroveň byla stále nižší a pro která se používá také název černý román.
Na gotický román navázala ve Francii ve 20. a 30. letech 19. století tzv. frenetická literatura.

zrdoj:wikipedia.cz

Magický kotel keltů

6. srpna 2009 v 20:30 | Triany |  Magie
Již koncem doby bronzové se objevuje kovový kotel k vaření, který pomalu vytlačuje hliněný kotel z doby kamenné a má i sakrální povahu…
Kromě bachratých spotřebních předmětů snýtovaných z bronzových pásů, jako je například krásný exemplář z Castlederg (hrabství Tyrone), známe kultovní nádoby na kolečkách tažené vodními ptáky, pocházející z bývalého Československa. V Irsku upravoval Brehonův zákon, komu kotel příslušel. V hodovních síních králů a knížat hrál velkou roli, když bylo třeba uvařit spousty masa a piva. Zvlášť se zdůrazňovalo, že kotel krále Conchobara nikdy nebyl prázdný; sloužil jako symbol hojnosti a pohostinství, obou vlastností oprávněného vládce.
Když si odmyslíme jeho všední použití, byl kotel - což potvrzují archeologické i písemné prameny - posvátnou, rituální nádobou Keltů, srovnatelnou s křesťanským pohárem, kterou mytologie povyšuje z předmětu domácí potřeby na předmět posvátný. Stal se mnohovrstevným symbolem, skutečným mytologickým ohniskem, což se projevuje stále víc i na jeho vzhledu. Ještě sv. Patrikovi věnuje územní král Daire z Armaghu veliký kotel jako dar.
V mytologii ostrovních Keltů jej mají nejvyšší bohové, mužského i ženského pohlaví. Podle Druhé bitvy u Mag Tuiredu přinesli Tuatha Dé Danannové Dagdův kotel z města Murias "na severních ostrovech", kde se naučili umění magie, do Irska. Nikdo od něj neodcházel hladový, každý dostal pokrm, který byl pro něj vhodný a který mu chutnal; tento rys převezme grál.
Žádný kníže tzv. "Jiného světa" se bez kotle neobešel. V Mac Da Thóově bruidenu jich trůnilo sedm na sedmi ohništích a kdo šel kolem, mohl si z bublající polévky vytáhnout na vidličce něco hovězího nebo vepřového masa. Branův kotel stavěl lidi na nohy jiným způsobem: když do něj večer uložili ubitého bojovníka, byl na druhý den stejně schopen boje jako dřív, až na to, že nemohl mluvit. Bran jej daroval svému popuzenému švagrovi Matholwchovi, irskému králi. Z rozhovoru obou mužů se dozvídáme, že kotel byl původně zanesen z Irska do Walesu, a to párkem obrů, kteří se jednoho dne vynořili před Matholwchovýma očima z jezera . Král si je podržel rok na svém dvoře. Během té doby porodila obryně jednoho plně vyzbrojeného válečníka a přehršli všelijakých jiných dětí. Obě bytosti z Jiného světa se však chovaly tak nemožně, že lid naléhal na vládce, aby se jich zbavil. Když dobrovolně odtáhnout nechtěly, byly jídlem a pitím nalákány do železného domu, který byl potom rozžhaven, ale krátce předtím, než se kov začal tavit, prorazil si obr rameny únikovou cestu a oba uprchli s kotlem do Walesu.
Po návratu do Irska však kotel nepřináší nikomu požehnání a nakonec jej Evnissyen v boji mezi Iry a Velšany zničí.
Velká mateřská bohyně Ceridwen vaří ve svém kotli nápoj moudrosti, božského nadání a básnictví pro svého ošklivého syna, toho však předejde Gwion Bach/Taliesin.
Všem těmto kouzelným kotlům je společné, že ve spojení s § živly ohněm a vodou napomáhají životním a život udržujícím procesům. Připomínají léčivý pramen Diana Céchta, prakotel, jímž je klín mateřské bohyně, z něhož život vychází.
Pokud však je v kotli tekutina, číhá tu smrt, jak ozřejmuje vyprávění o Diarmaidu Mac Cerbhailovi a jeho trojnásobné smrti.
Stejně dvojznačně byl pojímán kotel i v reálném keltském světě, a to všude tam, kde sloužil jako obětní, pohřební nebo votivní nádoba.
Podle Lucana byly oběti přinášené Teutatesovi utápěny v kotli plném vody. Strabón referuje ve své Geographice, jak kněžky Kimberů nad ohromným kotlem, do něhož se muselo lézt po žebříku, podřízly válečnému zajatci hrdlo a z vytékající krve věštily.
Od halštatské doby patřil bronzový kotel k nejoblíbenějším pohřebním darům; sotvakterý heuneburgský velmož by se dal pochovat bez něho. Například hrob 4 z Giessübel-Talhau obsahoval velmi solidní exemplář se dvěma páry držadel v podobě stylizovaných lidí (dnes Württembergisches Landesmuseum, Stuttgart). Byly v něm pohřební dárky. Pětisetlitrový bronzový kotel knížete z Hochdorfu ze skupiny Hohenasperg byl naplněn medovinou, patrně pro hodokvas Jiného světa. V případě tohoto kotle šlo ostatně o dovezený řecký výrobek; jen jednoho ze tří lvů zdobících okraj kotle vytvořil domácí kovář a dodal mu ovšem poněkud žalostivé, ospale působící vzezření.
Jako votivní dary bohům byly kotle od Skotska po bývalé Československo potápěny do vod. Jan Filip popisuje velký bronzový kotel z duchcovského horkého pramene u Lahoště, v němž byly dva tisíce votivních předmětů, hlavně náramky a spony.
Když byla roku 1911 o několik metrů snížena hladina horského jezera Llyn Fawr v hrabství Glamorgan ve Walesu kvůli konstrukčním pracím na vodní nádrži, objevil se poklad složený z 24 předmětů ze 6. - 5. stol před Kr., včetně dvou velmi krásných bronzových kotlů (dnes v National Museum, Cardiff). Až do tohoto vpádu techniky do tichého horského zákoutí bylo jezero pokládáno za příbytek jedné jezerní panny, jež podle líčení místních obyvatel sedávala občas na břehu a česala si vlasy. V druidské svatyni Llyn Cerrig Mach na Mo'nu se nalezly podobné nádoby.
Nejzajímavější kotle jsou figurálně zdobeny; tři z nejlepších tohoto druhu jsou sice jednoznačně keltská práce, ale pocházejí z dánských močálů vodstvo). Oba z Bra° (východní Jutsko), resp. z Rynkeby (ostrov Fünen) se zachovaly jen ve zlomcích, ale kotel z Gundestrupu (severní Jutsko) bylo možné restaurovat do původní podoby.
Nejstarší pochází z Bra° a byl patrně zhotoven ve 3. stol. před Kr. v bývalém Československu. Držadla jsou zdobena stylizovanými hlavami býků, symboly Taranise, Teutatese a Esuse, jakož i pochmurnou soví hlavou, která - obrácena nohama vzhůru - se mění v kníratou tvář mladého muže s jeleníma ušima, Cernunna.
Kotel z Rynkeby bude asi o sto let mladší. Na jeho okraji sedí mezi dvěma býčími hlavami se silně zdůrazněnými rohy naturalistická, stejně veliká hlavička Esuse pod dvěma zakroucenými kadeřemi vlasů v podobě delfínů. Kolem krku má torques s velmi silnými konci.
Mistrovský kousek keltského zlatnického umění, jakým je gundestrupský kotel o váze 8,885 kg pozlaceného stříbra (dnes se nachází v Nationalmuseum, Kodaň), byl nalezen roku 1891 v Raevemos, nedaleko Borremosu, kde močál vydal také tři lidská těla z doby ledové vedle opevněné vesnice z 1. stol. po Kr., která musela být už tenkrát, na jižním okraji Fennu, velmi odlehlá. A. Rossová nepokládá za nemožné, že se tam uchýlila nějaká skupina druidských kněží. Způsob, jakým byl tento drahocenný předmět rozložen na součásti a uložen do země pod malou terénní vlnou, z níž je rozhled široko daleko po močálu, nesvědčí o spěšném útěku nebo nouzovém úkrytu, nýbrž o obřadu. Co dodává tomuto kotli zvláštní výjimečnost, je fakt, že jsou na něm jak uvnitř, tak zevně a dokonce i na poklici vyobrazení bohů, bohyň, posvátných zvířat a celých navzájem souvisejících mytologických scén.
Jelikož původ a datování jsou sporné - F. Drexel a P. Jacobstal jsou například přesvědčeni, že jde o práci podunajských Keltů Skordisků z 1. stol. před Kr., F. C. Hawkes a P. Reinecke jsou pro keltsko-ligurský původ z 2. stol. před Kr., zatímco O. Klindt-Jensen se pokouší dokázat severní Galii a 1. stol. před Kr. a P. Lambrecht a jeho žáci navrhují severovýchodní Galii a 3. stol. před Kr. - pokusy o interpretaci neberou konce.
Nám jich musí stačit jen několik, jako narození boha, žňové nebo výroční svátky, obětní scény, často jakoby ilustrující Lucanův text, iniciace mladistvých do stavu kmenových bojovníků, obrazový doprovod k Táin Bó Cuailnge, z hlediska antroposofického způsob osvěty lidí nebo indogermánská oběť býka.
Nejvěrohodněji vypadá vysvětlení J.-J. Hatta, založené na mnohaleté srovnávací práci. Tento badatel rozpoznává v zobrazeních na dvanácti deskách a víku největší bohy Galie, Taranise, Esuse/Cernunna, Teutatese a královskou mateřskou bohyni Rigani, a v pečlivě rozvíjené, přísně kontrolované spekulaci sestavuje mýtus.
Zdroj
darkprincess.blog.cz

Kam dál